/ROZHOVOR/ Psal se rok 1999 a David Drahonínský se vrátil z tréninku bojového umění taekwon-do. Pak usnul a probudil se druhý den mezi operacemi v nemocnici. Náměsíčnost mu zkomplikovala běžný život. „Tenkrát mi doktoři řekli, že jsem vypadl z třetího patra a zlomil si poslední krční obratel. No a od té doby mám módní doplněk se čtyřmi kolečky,“ vypráví s nadhledem florbalový nadšenec, který má za sebou další vozíčkářské play off.

S týmem SKV Praha vybojoval David Drahonínský o uplynulém víkendu ve Svitavách stříbrné medaile. Ale se ziskem dalšího cenného kovu do sbírky nebyl úplně spokojený.

„Popravdě, jsem z druhého místa zklamaný. Věřil jsem do poslední vteřiny, že druhý finálový zápas se našemu týmu podaří otočit a rozhodne se až ve třetím. Bohužel jsem nezhodnotil všechny šance, které mi spoluhráči připravili. Nezbylo tak nic jiného než zatleskat lepšímu týmu. Mrzí mě to, protože play off měla být pro náš tým zlatá tečka za sezonou.“

Organizačně ale, zdá se, vše klaplo…
„Jasné. Ten turnaj nelze hodnotit jinak než kladně. Byl skvělý po organizační stránce. Lidé ve Svitavách odvedli velký kus práce, a za to jim patří velký dík.“

Lidé vás ale znají spíš díky vašemu úspěchu na paralympiádě. V Pekingu jste v lukostřelbě vybojoval zlato. Vzpomínáte na to ještě?
„Bylo to tam skvělé. A o to lepší, že u toho mohl být se mnou můj tatínek. Náramně si to užil. Moje maminka se kvůli tomu nevyspala a byla vzhůru dlouho do noci, než jsem jí zavolal, že se vracíme se zlatem.“

Prý bylo zlato malý zázrak a finálová účast vám tehdy spadla do klína až díky poslednímu pokusu…
„Čtvrtfinále jsem zvládl v pohodě a v semifinále jsem si už před posledními třemi šípy myslel, že zase budu střílet o brambory. Prohrával jsem snad o čtyři body. Tenkrát jsem si řekl, že si ty tři poslední šípy vystřelím pro dobrý pocit, protože nic krásnějšího než účast na paralympiádě postiženého sportovce v jeho kariéře potkat nemůže. Zvládl jsem je skvěle a protivník z Finska to dost pokazil. Rozhodoval až poslední šíp. Oba jsme měli stejně, bylo to hrozný psycho. Já střelil posledním šípem devět bodů. Sklopil jsem zrak směrem k zemi. V tu chvíli jsem byl sobec a kamarádovi z Finska jsem přál, aby netrefil desítku. Po výstřelu jsem slyšel v publiku ticho a bylo mi jasný, že ji netrefil. Kdyby jo, tak by řvali jak urvaný. Podíval jsem se k velkému monitoru a jeho šíp nebyl ani ve žlutém středu a najednou hlasatel řekl do mikrofonu „seven“. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem ve finále a že si domů vezu minimálně stříbro. Že prostě po třech letech brambor budu mít na velkém závodu medaili.“

Takže boj o zlato už byl něco navíc…
„Finále jsem si vysloveně užil. Je neuvěřitelné, když pět tisíc lidí hledí jen na vás a čeká, co trefíte. Měl jsem víc štěstí než Angličan a vyhrál jsem. Super.“

Lukostřelba a florbal, mají tyto dva sporty vůbec něco společného?
„Mají společné to, že mají v mém životě místo. Lukostřelba je pro mě individuální sport. Když něco pokazím, mohu za to nadávat především sám sobě a každá prohra je pro mě nakopnutí do dalšího tvrdého tréninku. Člověk musí prohrát, aby dokázal taky jednou vyhrát. Florbal je krásný týmový sport. Jelikož jsem před úrazem hrál hokejbal, tak mě to lákalo. Když jsem nastoupil v roce 2000 na akademii v Janských Lázních, začal jsem chytat za současný tým Kamat. Jako brankář jsem slavil třikrát po sobě s týmem titul a několikrát jsem si odnesl z turnajů ocenění pro nejlepšího brankáře. Když jsem skončil střední školu a vrátil se do Prahy, začal jsem chytat za pražský tým, současný ComAp. Nyní hraji v poli.“

Co je těžší z těchto dvou sportů a proč?
„Samozřejmě že lukostřelba, té se věnuji profesionálně a trénuju každý den. Není to jen o střílení z luku. Bazén, posilovna, rehabilitace a dvoufázový trénink. Florbal beru jako psychický odpočinek, jako kompenzaci k lukostřelbě.“

Pomáhá vám třeba lukostřelba s něčím ve florbale a naopak?
„Myslím, že to, že střílím z luku, mi nijak ve florbalu nepomáhá. Možná se dokážu jen pod psychickým tlakem lépe soustředit. Na hřišti nedělám tolik unáhlených závěrů, to je asi jediná přednost. Ale dost možná se brankáři bojí, že po nich střílí paralympijský vítěz z lukostřelby.“

Jak jste se vůbec k florbalu dostal?
„Když se mi stal úraz, neměl jsem dokončenou střední školu a nastoupil jsem na Obchodní akademii v Janských Lázních. Tam už se florbal hrál, nebo spíš banda nadšenců se s hokejkama v ruce honila v tělocvičně za míčkem.“

Máte nějakou perličku z florbalového, nebo lukostřeleckého prostředí?
„No, perliček by se našlo dost, ale nevím, zda se dají vozíčkářské perličky publikovat v mediích. Ale jedna by tu byla. Jel jsem na trénink a píchnul jsem kolo u auta. Byla tma a hnusný počasí. Zastavil jsem u jednoho baráku, vylezl z auta na vozík a jel směrem ke kufru. Otevřel jsem ho a chtěl si vyndat rezervu a doufal jsem, že až mě někdo uvidí s rezervou u silnice, pomůže mi to vyměnit. Když jsem se ji snažil vyndat, z domu vyběhl o hůlce starší pán a ať jim prej ten poklop od kanálu nekradu. Takže když se vám ztratí poklop od kanálu, stoprocentně to byl vozíčkář!“ (směje se)